Naříkání přírody

21. dubna 2011 v 12:13 | vlčice Andy

Takže tadyto je krátký příběh na jednu soutěž do školy na téma proč stromy pláčou. Mám k tomu i obrázek ale teď sem dám povídku. Chtěla jsem ten příběch ztvárnit neobvykle tak se nelekejte :D :D


Jemně zafoukal vítr a lehce pročesal šedohnědou srst jakéhosi zvířete, které se opatrně plížilo houštím. Jeho tlapy, obezřetně kladené, zlehka a neslyšně našlapovaly na lesní půdu. Najednou zvíře strnulo. Uši mělo vzpřímené, všechny svaly napjaté a své žlutohnědé pronikavé oči upíralo na jedinou věc, svou kořist. Zajíc nerušeně jedl trávu, jen párkrát napřímil své dlouhé uši, které zaslechnou každý šelest a šustnutí, aby se ujistil, že mu nehrozí nebezpečí. Lovec se mezitím přikrčil v houští a připravoval se ke skoku. Najednou se rozhrnula tráva a z ní doslova vylétlo ono zvíře. Mohutný mladý vlk se ohnal svými drápy a tesáky po zvířeti, aby mu uštědřil smrtelný úder. Zajícovy reflexi však byly rychlejší a jen tak tak svým skokem unikl ze spárů predátora. Vlk byl však vytrvalý lovec a tento neúspěch ho nijak neodradil. Odrazil se svými mohutnými tlapami od země až hlína a jehličí pod jejich úderem odlétli. Rozběhl se za zajícem, který energicky kličkoval mezi stromy. Vlk několikrát po králíkovi chňapl svými drápy, údery mu však vytrhly pouze chomáčky chlupů, které utkvěly mezi lovcovými drápy. Znenadání zajíc udělal prudkou kličku a vyběhl na mýtinu vedle lesa. Vlk skočil za ním, avšak když přistál všemi čtyřmi na zemině, po které bylo roztroušené jehličí, suché listy a rozpraskaná kůra, nechal zajíce běžet a nevěřícně na toto místo hleděl. Část lesa, kterou měl tak rád a tak důvěrně ji znal, byla teď zničená a zohavená. Místo stromů zde ze země trčely pouze pařezy, pařezy od mohutných a krásných stromů, které kdysi zdobily toto překrásné místo. Jen pár trnitých keřů a trav zde rostlo. Vlk se dal pomalu do kroku a pod jeho tlapami se ozývalo praskání kůry a suchých listů. Prohlížel si toto místo svýma divokýma očima skrývajících hněv, ale i smutek. Najednou spatřil mohutný a starý strom, který se jako jediný tyčil v tomto poli smutku. Vítr uvolnil několik z mála lístků, které na stromě rostly, a jemně si s nimi pohrával. Vlk se upřeně podíval na strom a začal naslouchat šumění jeho větví. Naslouchal jeho hlasu, jeho příběhu:
Bylo nás tu mnoho. Žili jsme si zde poklidným životem a obohacovali přírodu a drahocenný kyslík. Avšak jednoho dne na půdu tohoto lesa vstoupil člověk. Zpočátku se k nám lidé chovali přátelsky, někteří nás dokonce uctívali. Ale lidé se změnili. Už jim nestačily louky k zakládání polí a měst. Lidé se stali chamtivými a chtěli čím dál více půdy pro sebe. Začali nás kácet a vypalovat. Nakonec došlo i na toto místo. Lidé pokáceli mé bratry a sestry a nejspíš zde vybudují další továrnu či dálnici jako támhle za lesem. Dříve to místo bylo také porostlé krásnými stromy, ale lidé dali přednost továrně, která znečišťuje ovzduší celého okolí. Ze všech mích společníků jsem zbyl pouze já a nejspíš i na mě jednoho dne dojde, jako možná dojde i na okolní lesy…..
Když si vlk vyslechl příběh stromu, došel až k němu a opatrně se dotkl jeho kůry svou tlapkou. Soucítil s ním a jeho stesk a smutek vnímal stejně intenzivně jako on. Od té doby vlk ke stromu chodíval každý den, aby naslouchal šumění jeho větví, jeho strádání a pláče……


A prosím nekopírovat!!!!!!!!!!!!!!!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Free Wolf 1 Cursors at www.totallyfreecursors.com